Marketing v zahraničí a právo (Květen 2007)

16. 5. 2007

Podnikání na území určitého státu zásadně  podléhá právu tohoto státu.  Pokud tedy podnikáme v zahraničí, podléháme zpravidla jinému  než českému právu. Z tohoto základního pravidla  existují pro různé případy  různé výjimky nebo je věc upravena mezinárodní smlouvou, která má nad národním právem přednost, a celá věc je navíc  zvlášť upravena, pokud jde o EU a podnikání na území členských států. V každém případě se právně jedná o poměrně složitou problematiku, která si v konkrétních případech vyžaduje radu odborníků. Tento článek poskytuje základní a nezbytně zjednodušenou  představu o právních tématech, která se v souvislosti s podnikáním v zahraničí mohou objevit.

Právní forma podnikání

Volba právní formy závisí jednak na podnikatelském záměru, zejména pokud jde o dobu plánovaného působení v zahraničí, jednak na úvahách finančních, zvláště daňových.

„Smlouva“ – tímto termínem je míněna situace, kdy česká firma vyvíjí podnikatelské aktivity v zahraničí, aniž by tam zřizovala podnik, zakládala organizační složku či společnost.

Obchodní zastoupení – jde o obdobu předchozího případu, kdy česká firma zamýšlí podnikat v zahraničí trvaleji, nechce zde ale zřizovat organizační složku, společnost apod. Uzavře tedy smlouvu s obchodním zástupcem – osobou podnikající na území tohoto státu.

V obou výše uvedených případech platí, že přípustnost a podmínky samotného podnikání uvedenými způsoby jsou otázkami práva země, kde se má podnikání uskutečnit. Pokud ve věci existuje mezinárodní smlouva a obě země jsou jejím členem, rozhodují ustanovení mezinárodní smlouvy. Jakým právem se řídí smlouva mezi českou firmou a zahraničním partnerem, ať již jde o smlouvu o obchodní zastoupení či jinou, určuje opět mezinárodní smlouva, existuje-li, nebo vnitrostátní právo obou zemí. Například český zákon č. 97/1963 Sb.o mezinárodním právu soukromém a procesním v platném znění stanoví, že pokud strany nezvolí rozhodné právo, řídí se jejich vztah právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání vztahu; za takové považuje například u smlouvy o obchodním zastoupení či u smlouvy o zprostředkování právo země, kde sídlí zastoupený resp. zájemce o zprostředkování (tedy v tomto případě česká firma a aplikace českého práva).

Organizační složka - pro podnikání trvalejšího rázu může být v zahraničí zřízena jakási prodloužená ruka českého podnikatele, blížící se již založení právnické osoby v zahraničí. Zřízení složky i její činnost se zpravidla řídí právem státu, kde má složka sídlo, nebo mezinárodní smlouvou, jsou-li Česká republika a země, kde má organizační složka sídlit, jejími signatáři.

Založení zahraniční společnosti, vstup do zahraniční společnosti, fúze se zahraniční společností, jiná účast na podnikání zahraniční společnosti – tyto aktivity se budou v naprosté většině případů řídit právem státu, kde má zahraniční osoba sídlo, případně mezinárodní smlouvou. Některé země připouštějí, aby se vnitřní poměry společnosti (vztahy mezi společníky apod.) řídily i jiným právem, než je právo země, kde má společnost sídlo.

Evropská společnost- je právní formou podle předpisů komunitárního práva. Usnadňuje zakládání holdingových společností a provádění nadnárodních fúzí a hodí se tak pro podnikání „ve velkém“. Jednou z jejích výhod je skutečnost, že může podnikat podle téměř stejných pravidel v celé Evropské unii. Představuje určitou analogii akciové společnosti.

Evropská unie, mezi jejíž cíle patří rozvoj a podpora vnitřního (společného) trhu a tedy i přeshraničního podnikání, vydala v tomto ohledu mnoho norem, a pokud je záměrem podnikat v jiném členském státě EU, je třeba nejprve konzultovat komunitární právo. Mezi normy upravující podnikání v rámci EU patří například: Nařízení 2157/2001/ES o přeshraničních platbách v Eurech, směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu( členskými státy má být implementována nejpozději v průběhu roku 2009), směrnice 2000/35/ES o postupu při opožděných platbách v obchodních transakcích, směrnice 2005/56/ES o přeshraničních fúzích kapitálových společností a řada dalších.

Rozhodné právo

Jeho určení závisí na konkrétní situaci. Pokud jde o oblast soukromého práva, tedy především o jakoukoliv smlouvu s partnerem v zahraničí, zpravidla je možné a v tom případě i vhodné si rozhodné právo zvolit. Pokud by na volbu práva strany zapomněly, normy mezinárodního práva (ať již ty, které jsou součástí vnitrostátního práva dotčených zemí, nebo mezinárodní smlouvy) rozhodné právo určí. Pro volbu práva u smluv platí například pro ČR a členské státy EU tzv. římská Úmluva o rozhodném právu pro smluvní vztahy (vyhlášená v ČR pod č. 64/2006 Sb.m.s.); podle ní si smluvní strany přednostně rozhodné právo volí, a pokud tak neučiní, řídí se smlouva právem země, s níž nejúžeji souvisí – to může být podle okolností případu země, v níž má smluvní strana, která je povinná plnit, své sídlo, nebo hlavní provozovnu nebo provozovnu, v níž má být plněno.

Otázky veřejného práva, tj. za jakých podmínek a jak je možné a území cizího státu podnikat, se většinou řídí právem státu, na jehož území se má podnikat, případně opět mezinárodní smlouvou.

Na území členských států EU platí vedle práva národního (vnitrostátního) i právo komunitární. Z toho „nařízení“ (Regulations) jsou nadřazena národnímu právu a v každém členském státě bezprostředně použitelná, je proto nutné je znát. Směrnice (Directives) naproti tomu musí být napřed do vnitrostátního práva implementovány. Se směrnicemi je však žádoucí se obeznámit též, neboť vzhledem k jejich povinné implementaci lze tedy očekávat, že právo příslušné země buď již úpravu podle směrnice obsahuje, nebo se tak v budoucnu stane.

Jazyk smlouvy

Na jazyce, v němž má být smlouva sepsána a následně vykládána, je třeba se domluvit. Dokument může být vyhotoven ve více jazykových mutacích, jedna z nich by však v zájmu vyloučení sporů měla být zvolena jako určující a to i pro případný soudní spor. Jazyk smlouvy nemusí nutně souhlasit s jazykem země, jejímž právem se smlouva řídí. Pro účely soudního sporu se v případě potřeby pořizují úřední překlady.

Spory a vymáhání nároků

Nejčastěji se spory a vymáhání nároků řídí právem země, kterým se řídí celý případ ( založení společnosti, smlouva s obchodním partnerem apod.). Vymahatelnost nároků v zahraničí (například pohledávky české firmy za zahraničním partnerem) však není automatická. Jednak jde to, aby v zemi dlužníka uznali soudní rozhodnutí, na jehož základě má dlužník plnit, jednak o vykonatelnost takového rozhodnutí, tedy například aby zahraničnímu dlužníku mohl být obstaven účet apod. V této oblasti existuje řada mezinárodních smluv, nejčastěji zvaných „o právní pomoci“, v nichž si členské země navzájem potvrzují, že svá soudní a jiná úřední rozhodnutí uznají i vykonají.

Pro členské státy EU platí v této oblasti navíc tzv. bruselské nařízení č.44/2001/ES o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v obchodních věcech ; podle něj se mj. rozhodnutí vydané v jednom státě až na výjimky automaticky uznává a je vykonatelné i v jiném státě. Dalšími významnými předpisy jsou nařízení 805/2004/ES o evropském exekučním titulu, který zjednodušuje přeshraniční výkon rozhodnutí, pokud jde tzv. nesporné nároky (případy, kdy dlužník prokazatelně neměl proti vznesenému nároku námitek), nařízení 1896/2006 o evropském platebním rozkazu či směrnice 2003/8/ES o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech ( jejímž cílem je podpora poskytování právní pomoci osobám, které nemají dostatek prostředků, což může zahrnovat i malé firmy).

Regulace marketingových aktivit

Co je a není v reklamě a jiných marketingových aktivitách možné určuje právo země, na jejímž území má být aktivita provedena. V případě EU je třeba kromě národního práva konzultovat i právo komunitární. Z oblasti marketingu jmenujme například tyto komunitární normy (názvy jsou v zájmu přehlednosti zkráceny ):

Směrnice 84/450/EEC o klamavé reklamě,

směrnice 97/55/EC o srovnávací reklamě,

směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách,

směrnice 89/552/EHS „Televize bez hranic“ ,

směrnice 2003/33/ES reklamě na tabákové výrobky a o sponzorství souvisejícím s tabákovými výrobky,

nařízení 1924/2006/ES o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin,

nařízení 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele,

směrnice 2000/31 o některých službách informační společnosti,

směrnice 85/577/ES prodeji mimo obchodní provozovnu,

směrnice 97/7/ES o dálkovém prodeji,

směrnice 93/13/EEC o spotřebitelských smlouvách,

a další.

Praktický postup

Z praktického hlediska tedy v prvé řadě zjišťujeme, zda je daná země členem EU nebo ne a podle toho konzultujeme komunitární právo. V případě nečlenských zemí nejdříve zjišťujeme, zda věc upravuje mezinárodní smlouva, a teprve poté se zajímáme o národní právo dané země i ČR, abychom zjistili, které normy použít. Existenci mezinárodních smluv prověřujeme i v případě členských zemí EU, neboť mezinárodní smlouva může buď upravovat otázky komunitárním právem neupravené, nebo vztahy jen mezi některými z členských zemí EU. V každém případě je na místě konzultace jak s českým, tak se zahraničním právním poradcem.

JUDr. Karla Chlumská

advokátka

AK Svoboda Chlumská Chrůma a partneři

Vydáno v Trend Marketing, vyd. Economia a.s.